|
ZKUŠENOST S FOTOTERAPIÍ
Začal jsem světelnou terapii propagovat na
základě vlastní zkušenosti.
Půjčila mi ji letos v zimě paní doktorka neuroložka, která se předtím dva měsíce
"nabíjela světlem", takže ji na měsíc oželela.
Taky k ní přišla přes osobní zkušenost. Dělala svoje PhD v nemocnici za polárním
kruhem a pokoušela se o ní deprese. Tak si na radu zkušených místních kolegů koupila přístroj, a bylo po depresi.
Mimochodem, je zajímavé, že lidé žijící v těchto pošmourných končinách jsou na
nedostatek světla více adaptovaní. Mají sice vyšší výskyt depresí. A jak známo,
severská literatura, divadlo a film vynikají notorickou ponurostí. Všichni ale
depresí netrpí. Zatímco přijde-li do té tmy člověk nepřizpůsobený, dostane
depresi skoro jistě.
Opačně je to veselejší. V Kalifornii jsem potkal kolegu Angličana, který
propagoval tamní světlo, jako by ho sám prodával. Strávil totiž 40 let svého
života v deštivé, zamračené severní Anglii, a každou zimu trpěl depresí – tzv.
Winter blues. Až si jednou našel práci v Los Angeles – a deprese zmizely, jako
když utne. Jeden z mála lidí, kterému se po rodné zemi vůbec
nestýská.
Já jsem celý život na sobě s nelibostí pozoroval zpomalení, ospalost a posmutnělou náladu,
přicházející s podzimem. Vždycky jsem si přál být medvědem, abych mohl zalézt a
probudit se až na jaře.
Jsem dítě léta (narozen v horkém červenci), takže jsem sklony k depresi nikdy
netrpěl. Ale ten podzim a zima mi opravdu vadí. Myslím, že to má většina lidí.
Nebo jsem víc ovlivňován ročním obdobím, než jiní? Můj syn, narozený v lednu, má
rád déšť, zimu a příšeří. Hu! (Taky není zrovna veselá kopa.) V létě mě těší
sedět přes noc u počítače. A taky jít někdy v noci ven, sedět ve vinárničce pod
širým nebem do ranních hodin...
Když léto skončí a začnou plískanice, nejraději bych nevytáhl paty z domu. A
večer usínám. Ono to je vlastně přirozené. Pravděpodobné vysvětlení podzimní a
zimní únavy a ospalosti je v našich biorytmech. Přes zimu příroda odpočívá, a
ovšem i ta příroda, kterou jsme my. V dobách, kdy sytost či hlad velmi závisely na
roční době, příroda nenápadně posunovala dělání dětí tak, aby se rodily v období
světla a tepla, růstu a úrody. Ve společnosti hojnosti už na tom tak nezáleží, a
tak děláme děti celý rok – ale přece jenom tak, že jich rodí méně v zimě.
Ovšem střídání naší nálady s roční dobou se vůbec nesnáší se současnou
ekonomikou. Produkovat se musí za každého počasí. Když se ještě někdo navíc stane
workholikem, pochopitelně nad pod/zimním zpomalením prská. Jenže mu to není nic
platné. Ledaže…
Ledaže si udělá léto v zimě. Kalifornii v Praze… Na ten měsíc, kdy elektrické
sluníčko zářilo vedle mého počítače, jsem nezapomněl. Žádná ospalost přes den.
Psalo mi to rychle – světlo mě zrychlovalo, jako by nebyla zima a venku tma.
Vydržel jsem dělat bez přestávky déle, než bych čekal. A hlavně mi bylo pořád
tak nějak radostně, optimisticky – jako v létě.
Tak jsem se začal těšit na tento podzim, že si pořídím vlastní léto v zimě. Teď
mi svítí vedle počítače, je 10 večer a já mám pořád chuť něco dělat. Těším se,
že letošní zima bude úplně jiná, a další napořád.
Tak jednoduché! Přitom jsem samozřejmě o světelné terapii věděl z doslechu a
literatury. Ale nevyzkoušel… Děkuji, paní doktorko!
Jiří Tyl
 |